Urbánní xenofobie v praxi, aneb kde budou bydlet ti, kdo ještě nebydlí?

Jakožto urbanistický developer městského prostředí se dlouhodobě setkáváme s fenoménem automatického odporu jakékoli, byť sebepotřebnější výstavby těmi, kdo již „bydlí“. Nejedná se o lokální českou, nebo pražskou záležitost, ve světě je takové nastavení rezidenčně saturované společnosti relativně časté, dnes označované jako NIMBY (Not In My Back Yard – ne za mým dvorkem). Konsenzus růstu města je samozřejmě extrémně citlivou záležitostí, protože hledání průsečíku mezi nároky a obavami těch, kdo již v dané lokalitě bydlí, a těch, kdo by bydlet chtěli, je obtížné. Nicméně dokud se vede racionální diskuze, často se nacházejí i řešení.

Urbánní xenofobie, jak se dnes přezdívá absolutnímu odmítání potřeby ostatních bydlet, přechází v přímý boj aktivistů skrývajících své sobecké zájmy za vyšší dobro společnosti. Přitom na práva a potřeby těch, kdo ještě nebydlí, nahlížejí, jako by vůbec neexistovala. Ti, kdo již bydlí, si zjednodušeně osobují právo na zákaz bydlení ostatních a byť to zní tendenčně, v konečném důsledku je to právě tak.

Jedním z příkladů takového chování může být situace na Roztylech, kde s představením územní studie, která nastínila možný rozvoj v oblasti metra Roztyly, došlo k logickému rozvášnění diskuze nad její podobou. Avšak některé aktivistické spolky účelově a lživě manipulují informacemi tak, aby dosáhly svých cílů totálního zamezení jakékoli, byť sebepotřebnější výstavby. Demagogie, polopravdy a zneužívání neznalosti občanů má často za následek jejich odpor k výstavbě i v místech, kam logicky patří. Celé město upíná zrak na bývalé brownfieldy jako hlavní zdroj řešení bytové krize. Takový je i bývalý areál jatek na Interlovu, kde má vzniknout na cca 600 bytů, z toho 200 nájemních, a kancelářská budova tvořící bariéru proti hluku pronikajícího do celého území. Když aktivistům dochází argumenty, hlasitě vykřikují lži, že si celou studii objednal PASSERINVEST a chce betonovat les. Jako by nevěděli, že společnost vlastní jen část území, že financuje čtyř hektarový park v okolí plánované výstavby, a ani samotný fakt, že se bude stavět na bývalých jatkách, pro ně neexistuje. Nabízí se tak otázka, neměli bychom bránit svá práva? Nebo my, kdo bydlení hledáme, už právo bydlet nemáme?

V galerii je přiložen plánek, kde  je patrná vlastnická struktura v území, a přestože PASSERINVEST GROUP (modrá a zelená) představuje pouze část územní studie, navíc tu nejrozvolněnější, je aktivisty lživě spojován s celou územní studií. Komu ale takový přístup prospěje? Pokud se pohybujeme na území bývalého areálu Interlovu, tedy jednoho z exaktních příkladů brownfieldů v Praze, navíc s opakovaně deklarovaným záměrem vystavět byty a kanceláře, služby, školku a park s běžeckou tratí, místy pro odpočinek, disk golfovým a workoutovým hřištěm, nebo cvičebními stroji pro seniory, zůstává otázkou, komu má takový projekt vadit. A nedopouští se ti, kdo bojují proti recyklaci zanedbaného brownfieldu plného suti, nehezkých míst a zákoutí pro drogově závislé, upírání práv nás ostatních, kdo bychom chtěli město vytvářet a rozvíjet a hlavně užívat? A především proč účelově lžou?

Domníváme se, že odpověď je jednoznačná. Nejde ale jen o bývalý areál Interlovu, který je nám blízký. Hovoříme zde o celospolečenské otázce. Budou-li i nadále prostory zanedbaných brownfieldů aktivisty lživě a účelově nazývaný lesem, památkami, krásnými místy atd. nikdy se z bytové krize nedostaneme. Pokud totiž neumíme nechat růst město ani v takto logických místech, co nastane, až budeme řešit místa mnohem diskutabilnější? A znovu pokládám otázku: „Ti, kdo bydlení hledají, již nemají právo bydlet? A neměli bychom bránit i právo města na jeho růst?“

S nečestným a manipulativním chováním lze bojovat pouze fakty a pravdou, ale nesmíme mlčet, jinak hlasitý ryk aktivistů a demagogů zajistí našim dětem budoucnost bez šance na důstojné bydlení i život.

Eduard Forejt, CRE – Business Development Director PASSERINVEST GROUP